Volný čas


12. ledna 2007

Knihy

Redaktor: ker

Černá krev - pornografický thriller, nebo věrný obraz reality dneška?

Nad novým románem kontraverzního spisovatele Břetislava Olšera

Ani osmá kniha kontraverzního novináře a fotoreportéra Břetislava Olšera zřejmě nenechá jeho tradiční oponenty klidnými. Už její rukopis rozpoutal vášnivé polemiky. Na pultech se objevil už před Vánocemi.
O autorovi se ví, že procestoval kus světa, že ho v různých zemích přijalo pár desítek prezidentů, premiérů či ministrů, celebrit i kuplířů a jejich krásek. Je známý i jeho odmítavý postoj k válkám ve Vietnamu, Iráku či na Blízkém východu, je veřejným tajemstvím, že v sobě chová silný odpor vůči všem militantům bez výjimky.

A tyto všechny své zkušenosti, postoje a nepravosti nyní shrnul do svého nového románu Černá krev. Jak se v jeho podtitulu píše, jde o české variace na temnou minulost, zločinecké geny, mstu, petting a bosé nohy v parku.
Narodil se jako vodnář a pes v lednu 1947 v Hovězí na Valašsku, takže má šedesátku na krku, což ale považuje za nedopatření, které nastalo špatným přepočtem z lunárního valašského kalendáře a Říjnovou revolucí. Tvrdí, že ve skutečnosti má o polovinu míň.
Do roku 1976 pracoval místo základní vojenské služby jako pomocný dělník v podzemí OKD. Snad i proto jsou dva z jeho hlavních hrdinů Černé krve horničtí důchodci. Když svými hornickými antirekordy zhasl několik šachetních hvězd a pochroumal si sebevědomí i plotýnky, odešel do redakce Ostravského večerníku, poté do ČTK, Ostravsko-karvinského horníka, posléze do Moravskoslezského dne a Práce.
Dnes už má za sebou vydání osmi knih, uspořádal přes třicet výstav svých fotografií v České republice i v zahraničí, napsal desítky televizní i rozhlasových scénářů v oblasti publicistiky a od roku 1997 pracuje jako nezávislý žurnalista. Čtyři cesty po Vietnamu zúročil v knížce reportáží a fotografií ,,Od Hanoje po Mekong", svému Valašsku věnoval příběhy lidí a jejich koní pod názvem (Ne)čas mezi taxisy".
Do Izraele se vypravil šestkrát, aby v knize ,,Přežili šest válek" odpověděl na otázku: Jací vlastně Židé jsou? Své reportáže z Jihoafrické republiky o lidech, přírodě a rasismu vydal v cestopisu ,,Češi v zemi zlata, platiny a diamantů", k problemům Blízkého východu se vrátil v knize ,,Krev na meči džihádu".
Další románově zpracované příběhy Židů v Palestině a Palestinců v Izraeli mu pod názvem ,,...a Bůh osiřel" vydal Repronis. V roce 2005 mu vyšla v nakladatelství En Face Ostrava sedmá kniha Krev pod obojí - román z prostředí dialyzačního oddělení a transplantačního centra jeruzalémské nemocnice Hadassah.
Naposled udivil svým setkáním s předsedou vlády Izraele Arielem Šaronem, k němuž se mezi akreditovanými novináři prosadil jako jediný český fotoreportér.
,,Dostat se k druhému nejhlídanějšímu politikovi světa je hračka; stačí splnit tři podmínky: Nesmíte mít v objektivu hlaveň beretty, kolem pasu sebevražednou nálož dynamitu a hlavně musíte mít důležité známé, kteří mají ještě důležitější přátele a ti musejí nabýt přesvědčení, že jste ten pravý člověk pro nastolení míru na Blízkém východě,” říká vždy v dobrém rozmaru Břetislav Olšer.
Jeho nejnovější román ,,Černá krev” je o poznání, že prahnutí zabít jiného člověka, nebo se o to pokusit, je v každém z nás, stačí jen se ocitnout v ožehavé životní situaci, s níž je složité si jen tak poradit. Jeho hrdinové doplácejí na své přehnané sebevědomí, že jsou tím, čím se narodili. Olšer tvrdí, že ani na vlastní geny se člověk nesmí příliš spoléhat.
,,Mohl by na to doplatit třeba tím, že celý život žije v přesvědčení, že je nadčlověk a ostatní kolem jsou póvl, přičemž nakonec zjistí, že v reálu je on sám z krve toho nejhoršího ,,lidského křížence” a že pomsta ani sex nemusejí být zdaleka tím nejlepším kuturním programem, jaký lidstvo vymyslelo...”
A proč se v titulech jeho knih objevuje tak často slovo krev?
,,Není nic důležitěšjího, než je krev. V ní jsou naše kódy, naše dobré i zlé vlastnosti, zkrátka je tím nejdůležitějším, bez čehož náš život nemůže existovat. Nejsem upír, krev je pro mě zkrátka jen tou nejúžasnější životadárnou materií ve Vesmíru...” tvrdí Olšer.
A jaký je jeho vztah k penězům?
,Peníze jsou jako ponožky, nejraději chodím naboso. Smrdí, jako ponožky, nevydrží čisté víc než pět minut, jako ponožky, dají se též snadno vyprat, jako ponožky a omezují krevní oběh, jako ponožky. Proto chozerní naboso je zkrátka nejen zdravé, ale hlavně příjemné,” říká a faktem je, že se peněz opravdu štítí a bere je jen jako nutné zlo.
Nikdy neměl své konto, nikdy si neudělal řidičské oprávnění, ani si nekoupil automobil či chatu, nikdy nebyl nakupovat v žádném supermarketu a pětatřicet roků už bydlí ve stejném panelovém bytě, pořád s jednou a tou samou milovanou a tolerantní manželkou Pavlou.
Mnozí říkají, že nová Olšerova kniha Černá krev je pornografický thriller, autor oponuje a konstatuje, že chtěl pouze vykreslit obraz reality dnešní doby, nicméně on sám tuto dobu považuje za zvrhlý thriller. A nebyl by to Břetislav Olšer, specialista na více vrcholů v jednom zátahu, míněno vrcholů literárních, aby i v tomto svém románu čtenáře nepřekvapil nečekanými osudovými zvraty.
,,Můj příběh je hlavně o lidech, pro které se hodí Napoleonova štiplavá slova na adresu Caesara a Alexandra Velikého: ,,Ut pueris placeat et declamatio fiat! - Jen aby se zalíbili chlapcům a stali se tématem řečnických cvičení!”


čtení 2


Tel Aviv halil dusivý chamsin z Judské pouště a změnil město v neostrou zažloutlou pohlednici. Také na ranvejích Ben Gurionova letiště omezil písečný opar povážlivě viditelnost a řídicí věž připomínala dezorientovaného robota, popelícího se na uprášeném parkovišti. Ve skřípavé skořicové mlze se strašidelně rozplývala i futuristická silueta boeingu na pravidelné lince do Prahy.
Jako by toho nebylo málo, že rakety Hizballáhu už začaly dopadat i mezi Haifu a Tel Aviv. Nervozita a vztek všech na všechny a na vše ovládly také letištní halu. Vnitrostátní lety byly zrušeny a v obřím rentgenovacím tunelu mizela hlemýždím tempem jen zahraniční zavazadla a check pointy obléhali popudliví a detektory pípavě lustrovaní cizinci, zlovolně prskající při každém hebrejském hlášení o zpožděných letech, znějícím jako čtení žalmů z Tóry na pokračování.
Staré německé Židovky reagovaly klidně, uměly ivrit i jidiš a ke všemu věděly, že nic horšího než úplné zničení šo´a je v životě už stejně nemůže potkat. Zámořské vdovy byly zaujaty svými šperky; prsty měly tak překarátovány, že si po kondolencích za své oligarchické manžely musely dávat na tricepsy octanové zábaly.
Skupinka chasidů se utábořila uprostřed haly; seděli v kruhu na kufrech a překřikovali se, náruživě gestikulovali o íránských raketách dlouhého doletu a chroupali maces. Na hlavách měli i v upoceném dusnu igelitem proti dešti obalené kožešinové beranice, bez nichž nesměli ujít vzdálenost delší než čtyři lokte. Svými kaftany courali po zemi plné drobků nekvašeného chleba a jejich gnostičtí souvěrci s kipami na hlavách je přezíravě míjeli, jako černé ovce slušné rodiny.
Nejoddaněji vypadali polští poutníci; dva dny si nemyli ruce, jimiž se dotýkali Božího hrobu a zbožně doufali, že za tu pokoru už přežijí kaťuše i všechny turbulence. Brusiči diamantů při čekání na zprávy o růstu cen svých akcií a indexu PX zase skoro nevnímali, že nastupují do ledadla; z čel si stírali rezavý pot, na uších měli mobily a před očima brilantní fazety a instinkt svých burziánů.
Sotva přišel na řadu, skautík z vnitřní ochrany Šabak si ho vychutnal. S gustem začínajícího mocipána mu rozkuchal kufr a upatlal objektivy. Vyhnul by se té šikaně, kdyby mlčel. Ale nemlčel. Nemohl si to nechat líbit; jeden z nich dvou se choval jako mešuge a on to rozhodně nebyl.
,,Ata medaber ivrit?” testoval ho hebrejsky mladík se satenovou jarmulkou na nazrzlé hlavě a deseti pihami na každém centimetru čtverečním svého špičatého obličeje.
,,Nemluvím hebrejsky!” pokrčil rameny.
,,Jsi Arab...?” zkusil to skautík anglicky.
,,Alláhu akbar!” zahrával si a všichni se po něm otočili, jako by se dopustil svatokrádeže, přinejlepším vlastizrady.
,,Takže jsi Arab!” skrčil Žid své albínské obočí.
,,Čech z Valašska! Mám to v pase, stačí si ho přečíst,” vztekl se.
,,A k čemu máš tu galábii?” přeháněl to s horlivostí letištní inkvizitor a z kufru mu vytáhl dlouhou bleděmodrou košili.
,,Jsem náměsíčník!” zívnul provokativně.
Galábie byla z lehounké a pot skvěle sající látky, bez níž by subsaharští nomádi nepřežili jediný úmorně sálavý den. Za šest usmlouvaných satanských dolarů ji koupil na trhu v Gaze, měl doma už jednu. Hodila se jen do soukromí a na maškarní bály. Za veder pod ní býval nahý a volný jako pták, i když mu sahala až po paty a měla kapuci. Navíc v ní vypadal štíhlý; v parnu chladila, v zimě držela teplo i chuť na sex a slušela i Ritě.
,,Máš drogy?” zahájil Žid ofenzivu a čichnul k němu, jak cvičený ratlík.
,,Ne!”
,,Nějaké zbraně?” podezřívavě si ho zrzek prohlédl a poblíž stojící voják pevně sevřel své Uzi.
,,Ne!” zalapal po dechu a mezi zuby mu zaskřípal judský písek.
,,Balil sis sám zavazadla?” zeptal se mladík, jenž nabyl přesvědčení, že jedině jeho ostražitá neoblomnost ochrání stát Izrael před zánikem.
,,Sám jsem si je naházel i našlapal...” řekl podrážděně a zavrčel svou uklidňovací formulku o blahoslavených chudých duchem.
Za rozhřešení musel odpovědět na dalších sedmadvacet otázek a třicet podotázek. Svěřit se musel i se svými muslimskými známostmi, s důvody, proč stále létá do Izraele, za kým, kde na to bere a jestli má něco s blondýnkou z vedlejší řady, co se po ní pořád dívá. Netušil, že právě pro tuto krásku vzápětí uspořádá malou neformální exhibici.
,,Jsi obřezaný?” zamrkal skautík bledými víčky s pískovými řasami.
,,Jak rozeznáš obřezaného Žida od Araba s obřízkou?” zasmál se.
,,Takže jsi Arab!” urputně trval úsečnou angličtinou na svém mladík.
,,Chceš ukázat toho mého křesťanského...?” nevydržel a zuřivě si rozepnul kalhoty.
Hučící úl zmlknul, vdovy se přestaly zhlížet ve svých prstenech a chasidé nechali škorpení, jen byznysmeni mu odmítli věnovat pozornost, jedině že by měl v poklopci Cullinamův diamant s třemi tisící karáty.
,,Slicha...” breptnul omluvu vyjevený skautík, až mu zrůžověly pihy.
Když se Hanzi Ševal za uznalého potlesku vděčných kolemstojících zase pozapínal, obul si mokasíny od haifského Batě, poskládal fotoaparáty a znovu si našlapal kufr, začal se pro změnu zase on vyžívat pohledem na odbavované pasažérky. Hledal tu, kterou by mohl svým výstupem přesvědčit, že by měla sedět v letadle vedle něho.
Měla by mít osmnáct, oči barvy chrpy, trojková nesilikonová ňadra, nohy Madonny, oduševněle něžnou tvář Audrey Hepburnové a jako on fóbii z létání, aby před ní mohl dělat otrlého globetrottera, otcovsky ji konejšit a zapomenout, že sám se výšek bál, jak odpolední stíny mraků.


část 3


,,Kdo to vůbec je národní socialista?” zeptal se jednou dědy Jicchaka, jenž mínil před Áríjci zachránit svůj rod a prostějovskou textilku tím, že se nechá zvolit za socialisty do parlamentu.
,,Národní socialista je bystrý politik, který ví, že zbohatne jedině z národní chudoby. Potřebuje k tomu hlasy nemajetných vlastenců a těch má všude dost; naivní chudáci vždycky byli, jsou a budou!”
,,Nemajetné voliče přece lákají komunisté...!”
,,Ti nic nemají a jen říkají: Volte nás, o chudobu se podělíme. My říkáme: Volte nás a budete stejně bohatí jako my...”
,,Uvěří hladoví sytým?”
,,Musejí si myslet, že jejich bohatý politik je tak miluje, že je schopný jim rozdat třeba i svůj majetek!”
,,A rozdá?”
,,To by už nebyl bohatý a chudí by se v něm přestali vidět, že jednou budou stejně zámožní jako on!” rozvíjel Jicchak Löwinstein svoji teorii nacionálně-socialistického byznysu požidovsku. ,,Chudé musíš navnadit a jejich bídu hýčkat vidinou vlastního majetku, ale nesmíš nikdy dopustit, aby zbohatli! Rozhodně ne všichni...!”
,,A funguje to?”
,,A co Marx a Engels, Lenin a Trockij?”
,,Anachronismus...”
Robertovi zbývalo pár týdnů do třinácti roků, ale slova jako anachronismus, nacionalismus, erekce, koitus či ejakulace si už dovedl vysvětlit do nejmenších podrobností, i když zatím jen teoretických.
,,Politika je pružný nástroj moci, ovládající umění přizpůsobivosti...”
,,Takže konformismus!” řekl Robert, intelektuální pýcha rodu.
,,Říkej tomu, jak chceš, hlavní je, aby svět byl rozdělený na chudé a bohaté! Vyvaruj se sociální spravedlnosti; lidstvo chce být klamáno iluzemi! Proto zavedli Židé Desatero a posmrtný život, hinduisté kasty, křesťané věrná manželství, oligarchové války za mír a demokracii...!”
Vnuka napadlo, jestli jeho dědeček vůbec v něco pevně věřil. Ale nezeptal se. Byl ještě moc mladý a málo troufalý a iluze považoval za lehce dosažitelnou realitu.
,,Když tě zvolí, zvýšíš platy dělnicím v naší továrně?”
,,Obchod nesmí podléhat citům, ani žádné ideologii, pouze a jen zisku!” hřímal neúnavně osvícený kmet; měl zásadu vyhýbat se vtíravým otázkám. ,,A výnosný obchod je pak sám o sobě tou jedinou skutečnou ideologií!”
,,Každý zisk je ale zároveň i ztráta, tvrdí můj otec!” řekl Robert.
,,To se možná týká jeho modelek, ale pro mě platí, že i ze ztráty musí být nakonec zisk!” usmál se děd Löwinstein a posvátně otevřel Tóru.
,,A může být vůbec Žid socialistou?” znejistěl chlapec.
,,Had, který nedovede svlékat kůži, zahyne, stejně jako duch, jemuž je bráněno měnit názor!” ušklíbl se ctihodný kmet.
,,To řekl Abrahám...?”
,,Jiný Žid, co ale nevěděl, že je Žid - nějaký Nietzsche,” rozchechtal se pobaveně stařec a začal si polohlasným basem číst žalmy.
Pokyvovat přitom hlavou a připomínal velkého bzučícího čmeláka v kleci. Byl to pořád statný muž, na pevná ramena, přes která měl přehozený modlitební plášť talit, mu sahaly šedivé vlasy. Vždycky v pátek, těsně před tím, než se na nebi objevila první hvězda, mu je na skráních pečlivě naondulovala jeho žena Ráchel.
Nad baňatým orlím nosem a zšedle pichlavýma očima se mu čepýřilo srostlé obočí, jehož chlupy trčely nezvykle každý jinam. Skoro celou tvář mu halil mnohaletý střapatý plnovous, jenž byl nepřirozeně bílý, jako odbarvený peroxidem. Knír, zcela zakrývající jeho rty, si při jídle vždy bezděčně namočil v mléčné omáčce milchig a rozverná vnoučata čekala na tu směšnou chvíli s marně zadržovaným smíchem.
Robert měl už brzy vstoupit mezi muže a prožíval nejvzrušenější dny svého zatímního života. Toužil být dospělý, mít za sebou bar micva a stát se jedním z minjanu, shromáždění nejmíň deseti mužů, nezbytných pro zahájení modlitby. Byl členem ctěné aškenázské rodiny a poutala ho důstojnost modlících se rabínů a jejich moudrost.
Neznal sice pravidla fotbalu ani tenisu a mariáše, ale ovládal hebrejštinu, češtinu a němčinu, znal algebru, Tóru i dostupné dějiny lidstva a věřil v Boha. Představoval si muže minjanu, jak jsou osvícení, sečtělí a všemi vážení. Nechtěl být bohatý, jelikož už bohatý byl, aniž si to připouštěl; chtěl být mocný a všemi ctěný.
Neuvědomoval si ještě, že kdo byl mocný, byl už samosebou všemi ctěn. Z úcty i ze strachu. A být počítán mezi mocné též znamenalo, že už bude brán vážně i dcerou provozního ředitele textilky jeho dědečka Sárou Kleinovou, dívkou s jemnou pletí, tváří anděla v pubertě, velkýma očima a baletními pohyby útlých paží a prstů.
Celým svým jinošským zráním prahl být vybrán mezi deset spravedlivých, kteří kdyby nechyběli v Sodomě, zabránili by jejímu zničení. Nemohl se dočkat, až se nad ním bude vznášet Boží přítomnost a Sára na něho bude s pýchou vzhlížet, jako na chtěného muže. Věděl, že bez bar micva tyto své sny nenaplní.

část 4

Nevěřil v Boha kupčíků, jen v zemskou gravitaci a že až zemře, v patřičně civilizované zemi zreinkarnuje v nesmrtelný bestseller. A jelikož si byl skoro jistý, že mu osud konečně rozdal správné karty, nepřipouštěl si, že by ho za věrné služby pacifismu a dobré skutky pro lidstvo mohl zklamat, i když měl na mysli varování zatvrzelého tibetského lámy.
Ten měl jasno, jak dosáhnout věčnosti:
,,Musíš učinit tisíc dvě stě dobrých skutků za sebou! Pokud ale po tisícím sto devadesátém devátém uděláš jen jeden špatný, musíš začít od začátku...”
Kolik životů by musel prožít, aby si tímto způsobem stihl vysloužit nesmrtelnost, to mu už láma neprozradil.
Byl Moravák křtěný vsetínskou Bečvou. Měl po otci statnou postavu, valašské srdce a dobrotivou tvář zdědil po matce. V jeho vlasech a plnovousu se zase jevily kaštanové geny otcových prapředků z Pálavských vrchů, kteří se mohli rekrutovat z řad vojáků armád tří císařů od Slavkova. Kde jinde by vzal to koňské jméno Jan Ševal? Snad i proto měl rád dívky, jež toho moc nenamluvily a bůhvíproč nikam nespěchaly.
Brzy se chystal oslavit svých dvaačtyřicet; kdyby nosil černý kaftan a pejzy, měli by z něho radost ruští Chasidé v jeruzalémské čtvrti Mea She´arim. V očích mu jiskřilo i cosi azurově árijského s ocelovým odstínem. Ježily se mu chlupy, aby to nemělo nic s tím, že jeho tchán Petr Adolf Černý - Schwarz byl synem veterána wehrmachtu od Westerplate Manfreda Schwarze a jeho ženy Gizelly, dozorkyně SS v Birkenau.
Byl to čirý nepokrevní blud. Pro odčinění tohoto stihomamu velebil, kde mohl vůli Izraelců, oddaných domovině svých praotců, i když byla plná až na kost Kumránu vyschlých vádí a nevraživosti Arabů. Židé milovali poušť Malého prince, jež byla nádherná tím, že skrývala studnu. Uctívali tu monoteistickou souš, jejímž bohem byla voda.
A pokud existoval pták Fénix, byl určitě izraelský, že dokázal vstát z popela a stát se ještě silnější než předtím; křivda, bolest a žal udělaly ze slabošských Židů v diaspoře nebojácný pospolitý národ, jako když ničivá erupce Slunce kdysi vytvořila a dodnes poháněla život na Zemi...
Nestál o post mediálně okroužkovaného literáta v potrhle tržní zemi, jež si vždy potrpěla na nějakého toho velkého bratra, v níž byly nejsledovanější jihoamerické telenovely, reality show, bulvár s celebritami na jedno použití a romány pro dívky od grafomana s vágní sexuální orientací.
Nesnášel náměstí ucpaná zuřivými fanatiky, skandujícími: Alláh, Alláh, Duce, Duce, Šaron, Šaron, Češi, Češi a nesoucími na ramenou někoho jen proto, že se chtěl nechat s mučednickou vidinou ráje roztrhat dynamitem v plném školním autobuse, nebo že dokázal nejlíp ze všech dopravit klackem kus pryže do klece zapuštěné v ledu.
Věřil, že jen skromnost, nebo umění být nad věcí, je výsadou skutečných mistrů. Kdy naposled uspořádal dav s pěnou u úst ovace chirurgům, kteří transplantovali pacientovi najednou srdce, ledvinu i játra za roční plat, rovnající se týdenní mzdě oštulpnovaného negramoty v kopačkách?
Nikdy nepřišel na chuť švejkovinám komunarda Haška, jednou svojí postavou ho ale tento komisař Říjnové revoluce nadchl. Byl jí obecní imbecil, na něhož volali: Pepku, vyskoč a zameč! A Pepek, vedený pod krycím heslem Josef Vyskočil ve svazcích donašečů rakousko-uherské policie, vyskočil a mečel jak na lesy. Když pak slyšel pivní dav skandovat: ,,Kdo neskáče, není Čech!”, pochopil národní geny i alkoholismus Haška a byl rád, že je z Valašska.
Svět pouličních křiklounů pro něj byla jen virtuální realita filmového tajfunu z obřího větráku. To skutečné a jedinečné vytvářeli neznámí stvořitelé, bez nichž by se všude producírovali jen paňácové v dresech kupčíků a pouťoví kejklíři se světskou slávou, polní trávou. Protivila se mu světla ramp nandrolonových svalovců a vykrádačů cizích myšlenek, žijících na dluh a vrub ostatních.
Bůh příliš plýtval, když stvořil tolik zbytečných lidí...


Zdroj: Břetislav Olšer

Přečtení článku: 37455x

Tisknout článek

Průměrná známka článku: 2.8

Pošli článek kamarádovi

Oznámkuj článek (1 - nejlepší): 1 2 3 4 5



Diskuse ke článku

 

Vložit nový příspěvek   Sbalit příspěvky

 

Zatím nebyl uložen žádný příspěvek

 

 

Vložit nový příspěvek

Jméno:

Pohlaví:

Muž, Žena

E-mail:


(Vyplňte pouze tehdy, jestliže chcete být informování o odpovědích na váš příspěvek)

Předmět:

Příspěvek:

 

Kontrola: 

Opište znaky z obrázku do spodního pole:

 

 


ROVNOPRÁVNOST.cz je kolektivni tvooený, nezávislý, svobodný, názorový web. Jeho posláním je komentovat a zviditeloovat spoleeenské problémy týkající se mužu. Stránky vznikly za úeelem osvity a dokumentace. Cílem je umožnit všem publikovat svobodné názory formou elánku nebo diskuzních poíspivku. Stránky dávají svobodný prostor i kontroverzním názorum a tabuizovaným tématum, o kterých se veoejni nemluví nebo se bojí mluvit. Nesnaží se nikomu vnucovat cizí názor a nechávají na každém, aby si vytvooil svuj vlastní.

Copyright © 2007 Rovnopravnost.cz                Tvorba www - Web & Media a.s.